Z historie a současnosti školy U pomníku

Nejstarší záznamy

Nová školní budova

Období protektorátu

Významné osobnosti odboje

Současnost - vzdělávací program Obecná škola jako inspirace při tvorbě školního vzdělávacího programu "Let za poznáním".

Založení první školy v Třeboni

Historik F. Matouš nás informuje o vzniku prvních škol v Třeboni v souvislosti dějinami rožmberského rodu, a především v závislosti na osudech třeboňského kláštera. Augustiniánský klášter v Třeboni byl založen bratry z Rožmberka r. 1367. Historik uvádí, že klášteru náležela také péče o školu.

Vyučování obstarával kantor se dvěma pomocníky, kteří však vedle svých povinností ve škole byli zavázáni také k různým službám chrámovým. Kostel byl tehdy na jižní a východní straně obklopen hřbitovem ohrazeným zídkou. Klášter sem postavil r. 1550 k východnímu obvodu hřbitova neokázalou patrovou budovu školní obdélníkového půdorysu, podélnou osou orientovanou na osu kostela.“ Byl to poslední významnější počin kláštera před jeho zrušením r. 1566. Roku 1631 byl z příkazu císaře Ferdinanda III. klášter obnoven. Znovu převzal vůdčí úlohu v kulturním dění v Třeboni. Zejména v 18. století, kdy se v jeho čele vystřídalo několik významných mužů. Starají se nejen o klášterní hospodářství, nýbrž i o školu, chrámový zpěv i hudbu a o knihovnu.

Slibný rozvoj města byl však r. 1723 přerván velkým požárem, který schvátil 52 domů - mezi nimi byla i škola. Další požár postihl město r. 1781. Nežli se klášter stačil vzpamatovat ze vzniklých škod, došlo v rámci josefínských reforem k jeho zrušení na podzim roku 1785. Zároveň byla zrušena i kaple Úzkostí Páně, která byla r. 1787 přestavěna ve školu a stará škola na hřbitově prodána do soukromých rukou.

V 19. století město vzrůstalo a rozvíjel se i kulturní a hospodářský život. Svůj podíl na tom měly i nově vzniklé školy (r. 1851 založena nižší reálka - 1856 zrušena, r. 1867 nižší gymnázium, milosrdné sestry zřídily v klášteře dívčí školu, které v letech 1886 - 87 byla postavena i nová budova). Svědectví o tom, že i prostory v Hradecké bráně sloužily ke vzdělávacím účelům, a to chlapců, nám podává historik Josef Šusta, syn nestora českého rybníkářství, ve své vzpomínkové knize „Léta dětství a jinošství“ :

„Na sklonku 70. let, kdy jsem jako pětiletý hošík poprvé putoval do školy, nebylo v Třeboni ještě dnešní rozsáhlé školské budovy. Za mého dětství nebylo v Třeboni vůbec měšťanské školy, nýbrž jediná obecná šestitřídka chlapecká - dívky měly soukromou školu klášterní. Těch šest tříd tísnilo se v nevelikém hradebním domě nad Hradeckou branou při Zlaté stoce. Když po mnoha letech zase jsem vstoupil do těchto pokojíků, které tehdy dočasně již jen muzeálním účelům sloužily, nemohl jsem vůbec pochopiti, jak se v nich mohlo směstnati na 60 kluků v ovzduší nevelikými okny jen chudě prosvětleném, kde úzké chodby prý - jako děti jsme to vůbec necítily - hrozně čpěly od nesplachovaných záchodů a kam se chodilo po těsných dřevěných schodech ze zcela temného průjezdu v bráně." 

Postřehy J. Šusty jsou zcela v souladu s hodnocením okresní školské rady v Třeboni z 1. července 1894. Citujeme z jejího dopisu místní školní radě:

„Vzhledem k podstatným velmi mnohým nedostatkům dosavadní budovy školní pro chlapce, které byly zjištěny při úředním šetření a pro které táž budova školní nevyhovuje platným předpisům, vydaným ministerstvem o školních stavbách, uznává c.k. okresní školní rada nynější budovu školní pro chlapce v Třeboni za nedostatečnou k účelům školním a považuje za nutné, aby nová školní budova chlapecká co možná nejdříve vystavěna byla, pročež se místní školní radě ukládá, aby c.k. okresní školní radě do 3 měsíců předložila návrh na staveniště s předběžným náčrtkem stavebním a rozpočtem.“

Důležité rozhodnutí

Po důrazné výzvě okresní školní rady se události daly do pohybu. 11. října 1894 jí obecní zastupitelstvo dopisem sděluje, že zvolilo šestičlennou komisi, která má konati šetření ohledně místa pro novou školní budovu, a že o výsledku zprávu dodá. Historik F. Matouš píše:

„Město, sevřené nejen hradbami, ale především nepříznivým terénem, mělo větší možnost růstu jedině na budějovickém předměstí.“

A tady, za hradbami, vedle drobných stavení předměstského rázu, poblíž Budějovické brány, bylo nalezeno vhodné místo. Stavbu nové školní budovy v Třeboni zadala třeboňská školní rada 18. května 1897 pražskému staviteli z Karlína Václavu Nekvasilovi s tím, že veškeré práce truhlářské a zámečnické provedou řemeslničtí mistři z Třeboně.

Fotografie valící se vody přes ulici Sokolskou (pohled od brány) pochází z roku 1890, kdy došlo k protržení hráze rybníka Svět. Na pravé straně dojde během několika dalších měsíců k přípravám na stavbu naší školy....

Rozpočet

Rozpočet na dodání nábytku pro novou obecnou školu chlapeckou byl přijat ve schůzi místní rady v Třeboni dne 18.března 1898.

Zpráva o kolaudaci

S jakými obtížemi práce probíhaly, nevíme, v každém případě je však udivující, s jakou pružností a rychlostí se rozběhly a jak záhy byly dokončeny. Již 11. října 1898 sděluje c.k. okresní školní rada místní školní radě v Třeboni, že „zakládajíc se protokolem ze dne 24. září 1898 o kolaudaci nové školní budovy určené pro obecnou školu chlapeckou, přijímá dle jednomyslného usnesení z 10. října t.r. ... onu novou školní budovu k účelům vyučovacím“ s některými připomínkami týkajícími se ještě menších vnitřních úprav. „Spolu vyslovuje ... ctěné místní školní radě za provedení této krásné, i ke skutečné ozdobě města zdejšího sloužící a tak účelně zařízené školní budově svůj dík a své plné uznání.“ Od počátečního rozhodnutí okresního zastupitelstva města Třeboně, které mělo “konati šetření ohledně místa pro novou školní budovu a o výsledku zprávu podati“, uplynuly pouhé čtyři roky.

Několik čísel nakonec

Z protokolu sepsaného ve schůzi zastupitelstva města dne 28. listopadu 1898 vyplývá, že na stavbu nové školní budovy a na její zařízení bylo k tomuto dni již obcí Třeboňskou hotově i ve hmotách zaplaceno: 102 838 zl. 63 kr., má se ještě platit dle podrobného rozpočtu: 18 164 zl. 70 kr., Úhrnem bude tudíž škola i s vnitřním zařízením státi asi: 121 003 zl. 33 kr.

Vybavení školy

Vybavení školy bylo pečlivě vybíráno a zapisováno do školní kroniky. V místnosti pana řídícího bychom viděli jednu vycpanou pohovku, nástěnný kříž litěný a jedny ze dvou školních hodin. Jedna místnost byla určena k slavnostním účelům , zde vévodil velký obraz Jeho Veličenstva a sádrová poprsí Komenského, Palackého, Jungmanna, Sv. Čecha a dalších. Důležitým vybavením byl velký školní zvonec, dubové nádobky na pitnou vodu a 18 hygienických plivátek. Nová školní budova byla určena pro výuku chlapců. Dívky v této době chodily do soukromé školy, nebo měly možnost navštěvovat školu klášterní. V roce 1927 byla dívčí škola pro nedostatek žákyň zrušená a sloučená s obecnou školou chlapeckou. Zpočátku měl každý ročník jednu třídu, teprve v průběhu let- jak přibývalo dětí- byly otevřeny i třídy paralelní.

O čem píší školní kroniky

V kronikách je zaznamenáván celý školní rok , od počátečního počtu žáků, pohlaví a vyznání, přes nemoce, které děti v průběhu roku prodělaly ,až po všechny slavnosti, inspekce a akce školy. Zajímavou kapitolou jsou slavnosti, které se v průběhu let mnoho neměnily. Snad jen v tom, kdo byl oslavován, vzpomínán či slavnostně vítán. Samozřejmě, hned po otevření školy, tedy v době Rakouska-Uherska, byl hlavním oslavencem sám císař pán František Josef I. Ten dokonce i osobně zavítal do Třeboně a školní dítka ho vítala kyticemi, básněmi a zpěvem. 6.května 1937 navštívil Třeboň prezident E. Beneš s chotí. Žáci všech škol stáli špalírem od staré radnice až po hotel Hvězda. Podobně se v roce 1950 děti zúčastnily vítání tehdejšího předsedy vlády Ant. Zápotockého. Tradiční se staly i vánoční besídky, na kterých bylo za Rakouska-Uherska a v období mezi válkami nejchudším dětem rozdáváno ošacení.

Pomník padlým

Brzy po válce 16. června 1923 - byl postaven v sadově upraveném prostoru před školní budovou u Budějovické brány pomník padlým, jehož sochařskou výzdobu provedl J.Přibyl.

Sady Komenského

Prostranství kolem školy je neodmyslitelně spojeno s pomníkem padlých, podle něhož bývá škola často označována, ale též se zelení a dnes už vzrostlými stromy za budovou školy a po jejích stranách. Stromy, které dnes nahlížejí okny do tříd ve druhém patře, by mohly žákům vyprávět o jejich vrstevnících a o událostech před 90 lety. Tehdy, v dubnu r. 1908, uspořádala městská rada stromkovou slavnost na počest 60letého jubilea vlády jeho veličenstva císaře Františka Josefa I. Školní kroniky líčí, jak prostranství u obecné chlapecké školy bylo ozdobené prapory a zaplněné obecenstvem i zástupci všech místních úřadů a spolků. Rázem 10. hodiny odcházely děti obecné i měšťanské školy, dívčí i chlapecké, v doprovodu svých učitelů na prostranství za tělocvičnou chlapecké školy. Ale nechme promlouvat kronikáře, jehož jazyk k zachycení atmosféry neoddělitelně patří. „Po ladném seřazení dítek přinesli dívky a hoši v národních krojích 13 stromků (lip a trnovníků) darovaných obcí Třeboňskou a ozdobených stuhami v barvách národních a zaujali místo vedle řečniště.“ Po slavnostním zahájení, hymnách a básních „přikročeno k sázení stromků“. Ke každé jámě postavily se skupiny hochů a děvčat tak, aby z každé třídy zastoupen byl někdo, a za pomoci zahradníka pana Wilhema stromek zasadili, ke kůlu přivázali a hned zalili.“ Podobná slavnost stromková se uskutečnila v dubnu 1913, kdy děti zasadily 60 různých keřů. Obdobně probíhala i slavnost květinová v červnu r. 1912, kde školní inspektor pronesl slavnostní řeč na téma „Stromy a květiny, buďte přáteli života našeho...“ A znovu o této slavnosti čteme v zápisu z r. 1919. Tentokrát na počest pana prezidenta T.G.Masaryka zasadili hoši a dívky v městském parku dvě lípy svobody. Vždy byly děti neúnavně nabádány, aby přírodu ochraňovaly, aby ji milovaly a neubližovaly ničemu živému.

Období Protektorátu

Smutným obdobím v dějinách školy bylo období Protektorátu. Již ve školním roce 1938-1939 nesměla být konána oslava „Národního svátku dne 28.10.“. Svátek ale oslaven byl - prací, tedy vyučováním. Za 2. světové války byla školní budova zabrána německou armádou jako ubytovna pro vojáky. Ve školním roce 1939- 1940 se část žáků učila v živnostenské škole, v Husově kapli a část i v budově gymnázia. O rok později byla zabrána říšskou brannou mocí i tato budova a žáci byli rozděleni na několik skupin . Učilo se ve všech větších prostorách ve městě - na faře, v záložně, u Bittrů, v okresním domě a v soukromé škole. Během roku 1941 byla zrušena soukromá škola Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského a děti - celkem 143 - přešly do veřejné školy. Protože kapacity těchto míst nestačily, muselo se přikročit ke směnnému systému vyučování. Ke konci války, kdy byly časté letecké nálety, se vyučovalo pouze od 8 do 10 hodin dopoledne a od 15 do 18 hodin odpoledne. V bouřlivých květnových dnech bylo vyučování přerušeno úplně. Do zdejší školní budovy se žáci vrátili až po nutných opravách , které si vyžádaly částku 104 000 Kčs. Učebny byly nově vybaveny i rozhlasovým zařízením, které rodičovské sdružení koupilo již během války, ale které před Němci ukrylo. Tělocvična byla během okupace zcela zničená . Němci sem umístili pračky a voda zatékala za parkety, kde se utvořila houba a podlaha se propadla. Rekonstrukce stála celých 180 000 Kčs. Umytí budovy a vyčištění oken obstaraly zdarma maminky školních dětí. Válka si vyžádala i životy některých učitelů. 9. května 1948 byla při pietní slavnosti odhalena pamětní deska bývalému řídícímu učiteli Rudolfu Korandovi , který zahynul v koncentračním táboře.

On neustoupil

raděj zhynul v boji -
ach svobodo, jediný síly zdroji,
zdaž rekem, pro tě zhynout kdo se bojí !
(J. Neruda)

Pamětní deska, umístěná hned za mohutnými školními vraty, nese jméno učitele Františka Filipa, který na naší škole působil a stal se obětí německé okupace 1939 - 1945. F. Filip se narodil v Štěpoklasech (v okrese Týn nad Vltavou) v roce 1901. R. 1921 dokončil studium na třeboňském gymnáziu. V době vypuknutí 2. světové války jako odborný učitel vyučoval v měšťanské škole v Třeboni tzv. druhý obor, tj. matematiku, fyziku, chemii a přírodopis. V průběhu války se zapojil do činností okresní ilegální učitelské organizace, jejímž členem byl až do ledna 1944. Za svoji činnost v této organizaci byl 10. ledna 1944 zatčen německou státní policií a odvezen do Českých Budějovic. Podle výpovědi jeho příbuzných byl odtud po čtyřměsíčním týrání poslán na práci do Kladna. Zde onemocněl , a proto byl převezen do nemocnice na Pankrác, kde zůstal až do konce srpna. Z Pankráce byl odvezen do Terezína a po třech nedělích do Mauthausenu. Tady byl vězněn téměř 2 měsíce a po přechodném pobytu v Bernau v Bavorsku poslán 4.11.1944 k soudu do Potsdamu. Lidový soud v Potsdamu odsoudil Fr. Filipa pro přípravu velezrady k pěti letům káznice. Od 15. února 1945 byl Fr. Filip v káznici v Coswigu a pracoval v Bernburgu, kde 24. února 1945 podlehl nacistickému týrání, a podle výpovědi spoluvězňů byl v Bernburgu i pohřben. O tom, že přátelé a kolegové nezapomněli na učitele Fr. Filipa, svědčí jeho pamětní deska, která byla odhalena 9. května 1948 v budově dnešní ZŠ v Třeboni v Sokolské ulici.

Po osvobození

Od r. 1949 nesla škola název Národní škola a vyučovali se zde žáci od 1. do 5. tříd. Další změna nastala za čtyři roky, kdy byla změněna školní docházka na osmiletou od 6 do 14 let. Bohužel, rokem 1953 zápisy v kronikách končí. Celých dvacet let nebyla školní kronika vedena. Psaní kroniky obnovil až pan Jan Hos, který zde nastoupil jako nový ředitel v roce 1974. A tato kronika je psaná dodnes.

Kdo byl Antonín Nehoda

Na jméno Antonína Nehody, bývalého učitele nynější ZŠ v Sokolské ulici, si jistě vzpomenou třeboňští pamětníci i jeho bývalí žáci. Proč však se náhle jméno tohoto učitele neobjevuje mezi jmény členů učitelského sboru po roce 1953 ? A. Nehoda se narodil v roce 1914. Byl jediným synem chalupáře, který krátce po narození dítěte odešel do I. světové války, kde padl. Antonín vystudoval měšťanskou školu a pak učitelský ústav v Mukačevu, který dokončil v roce 1935. První rok působil jako učitel v Užhorodě. Vojenskou službu vykonával v Třeboni a tady také po ukončení vojenských povinností začal učit na zdejší národní škole. S výjimkou kratší přestávky zde učiteloval až do začátku 50. let. Po roce 1989 se jeho manželka Helena Nehodová obrátila na příslušné orgány se žádostí o rehabilitaci svého manžela s dopisem, z něhož uvádíme několik úryvků: Manžel se rozstonal v r. 1952, když byl na povinné školní brigádě - vozil kámen na otevřeném autě. Lékař zjistil oboustranný zápal plic ... Ležel v nemocnici asi 8 týdnů, potom dostal invalidní důchod na půl roku. Chodil na kontroly a po půl roce obdržel potvrzení, že je zdráv a může nastoupit do zaměstnání ve škole. Hned druhý den jel do J. Hradce na Školský úřad. Jakou měl radost, to si nedovedete představit. Ale na Školském úřadě mu řekli, že ho nemohou vzít zpátky do školy, že důvody mají. Nemůžete vychovávat socialistickou mládež. Vaše děti chodí do kostela, pionýry nejsou. Vy jste stranickou legitimaci nepřijal, jste u Strany národně socialistické a nemíníte to měnit. Nemůžeme vám svěřit naši mládež. Hledejte si zaměstnání jinde. Ještě mu připomněli, že odvolání se nikde nedočká. Sociální výpomoc mu byla odebrána, práci nedostal. V rodině byly čtyři děti školou povinné. Jeho manželka byla nucena přijímat různé pomocné práce - v restauraci, u zedníků, u státních statků. Syn se nedostal na školu. Nakonec A. Nehoda, po neustálých žádostech své ženy na různých úřadech, dostal práci ve Stavebním podniku v Třeboni. Svou touhu po práci s dětmi realizoval při budování loutkového divadla. Nezatrpkl, nerezignoval, ale začal se věnovat mládeži ve sportu. Léta vedl žáky, dorost, a nakonec i 1. mužstvo TJ Jiskry Třeboň, které se od r. 1961 probojovávalo z okresní soutěže do krajského přeboru. Ještě v roce 1968 žádal o přijetí na školu, ale protože na místech, která žádosti schvalovala, setrvávali bývalí členové KSČ, jeho žádosti nebylo vyhověno. Pan A. Nehoda v r. 1984 zemřel. Teprve po r. 1989, po revoluci, byl plně politicky rehabilitován. V srpnu r. 1990 byl paní Heleně Nehodové z J. Hradce odeslán dopis tohoto znění: „Vážená paní, rada ONV v J. Hradci a Odbor školství vyjadřují omluvu za nesprávný a nemorální postup Odboru školství Třeboň v roce 1953, kdy Vašemu manželovi nebyl umožněn návrat do školských služeb. Rada ONV považuje postup Odboru školství za postih z politických důvodů a plně Vašeho manžela rehabilituje.“ Lukáš Mikulecký, předseda ONV v J.Hradci.

Proč Obecná škola

Když byl vypracován a školám nabídnut nový vzdělávací program „Obecná škola“, rozhodlo v roce 1992 tehdejší vedení 1.ZŠ v Třeboni o jeho přijetí, a to pro žáky začínající svou školní docházku v 1. třídě. Vzhledem k návaznosti na určité nové metody práce jinak ani nelze. Žáci ostatních ročníků pokračovali podle osnov základní školy nebo podle tzv. „rozvolněných osnov“. Netradiční formy práce byly dětmi přijaty příznivě, leč pedagogové narazili na četná úskalí. Učitel, který nedokáže ustoupit od léty zažitých stereotypů školní práce, těžko může podle tohoto programu vyučovat. Naštěstí v té době nastoupili na nižší stupeň naší školy pedagogové mladší, ochotní absolvovat dvouleté školení v Praze i řadu jiných seminářů, a to převážně ve svém volnu. Přidali se k nim i osvědčení elementaristé starší a tak bylo možné v následujících letech pokračovat i v dalších ročnících. Je nutné zdůraznit, že Obecná škola je program, ve kterém se používají sice netradiční způsoby výuky, ale nejsou redukovány základní vědomosti, dovednosti či návyky. Stejné množství učiva je nucen zvládnout jak žák základní, tak žák obecné školy. I v obecné škole musí na konci 5. třídy obstát u přijímacích zkoušek na gymnázium, a přestěhuje-li se a přestoupí do jiné školy, měl by bez problémů pokračovat i na škole základní. V čem je tedy rozdíl ? Označení obecná škola vyjadřuje, že jde o školu, kterou procházejí všechny děti kromě těch, které vyžadují zvláštní péči. Přijímá tedy i děti s poruchami jako je dyslexie (porucha čtení, podmíněná dílčími poruchami ve zrakovém vnímání), dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie apod. Ve třídě obecné školy by měla být vytvořena taková atmosféra, aby každé dítě bylo přijímáno jako osobnost, která něčím důležitým a zajímavým obohacuje třídní pospolitost. Každému žáku má být poskytnuta možnost sebevyjádření a sebeuplatnění v rámci jeho schopností. Vnitřní rozrůzněnost dětí je pojata tak, aby vylučovala jakoukoli diskriminaci, podceňování a zneuznání. Co se týče vyučovací jednotky, ponechává se její délka v 1. a 2. třídě na úvaze učitele, který vnímá potřeby třídy, zájem dětí, únavu apod. Nepřeruší práci se zazvoněním, vidí-li zaujetí žáků a chuť pokračovat na daném úkolu, jindy naopak po chvíli činnosti zařadí hru, odpočinek atd. Ve 3. třídě se již přechází na pravidelný rytmus výuky s možností spojovat předměty do bloků obsahově blízkých. Ve 4. a 5. třídě se již dodržuje pravidelný rytmus výuky. Novým předmětem v osnovách obecné školy je dramatická výchova. Tvořivá dramatika není však jen samostatným předmětem, ale i prostředkem, který je využíván podle možností i v jiných předmětech. Dramatická výchova zde neznamená totéž co hrát divadlo. Jedná se o hry, cvičení a dramatické improvizace, jež pomáhají vychovávat tvořivou a vnímavou osobnost žáka, který bude schopen:
- vnímat složitou skutečnost kolem sebe a orientovat se v ní
- orientovat se v sobě, formulovat své myšlenky a beze strachu slušnou formou vyjádřit své názory
- respektovat druhé lidi, naslouchat jim, oceňovat je
- podrobovat své názory i názory druhých kritice
- soucítit s druhými lidmi a pomoci jim, je-li to třeba
- spolupracovat s druhými na společném díle
Dramatická výchova dále učí žáky zvládat prvky a postupy dramatického umění, kultivuje, obohacuje a rozvíjí výrazové prostředky, které slouží k sociální komunikaci, především řeč a pohyb. Výsledkem procesu v dramatické výchově může samozřejmě být i představení pro veřejnost, které však nikdy nesmí být samoúčelem. A jaké jsou naše dosavadní zkušenosti ? Přestože mnohé školy od tohoto vzdělávacího programu ustoupily zejména pro velké nároky, jež klade jeho uskutečnění na učitele, naše zkušenosti nám radí pokračovat. Zde je několik důvodů. Žáci z obecné školy pracují na hodinách s chutí, umějí se hezky vyjadřovat, jsou ochotní si pomáhat, milují hodiny dramatické výchovy a dožadují se jich. Dyslektické i jiné obtíže některých dětí všichni respektují a žáci bezproblémoví často projevují přání docházet do kroužků dyslexie, neboť je lákají počítačové programy pro nápravu dyslexie. Ostatně správnost myšlenky nevyřazovat hromadně dyslektické děti do zvláštních tříd se nám potvrdila. Jedna z našich osmých tříd měla téměř polovinu žáků s dyslektickými obtížemi různého stupně. Již od 5. třídy (tehdy ještě ZŠ) jsme uplatňovali u těchto dětí takové přístupy, aby dokázaly zvládnout učivo běžné třídy ZŠ. Při prověrce, která byla zadána v rámci okresu J.Hradec, se tato třída umístila na 15. místě. Považujeme to za velký úspěch, neboť prověřovaných škol bylo třicet a mezi nimi byly i příslušné třídy víceletých gymnázií. Dále žáci obecné školy zvládají přijímací zkoušky na gymnázium. Již po několikáté mohli rodiče zhlédnout v Divadle J.K.Tyla v Třeboni školní akademii s účastí všech tříd a obvykle i všech žáků obecné školy. Z jejich vystoupení jistě vycítili radost ze společné hry, ale i náročnou a systematickou práci na přípravě celé akce. Byli jsme velmi potěšeni účastí a zájmem rodičů na posledních školních akademiích. Vždyť spolupráce s rodiči každého dítěte je také jednou z priorit obecné školy. Autoři vzdělávacího programu obecná škola zdůrazňují, že důležitým rysem nové obecné školy je i její pevné zasazení do společnosti. Škola patří k obci, je její vizitkou ! A tak i náš učitelský sbor se těší na celoroční zájem rodičů a obce o děti a školu.

Slovo na závěr

Děkujeme našim předkům, kteří stavbu školy prosadili a uskutečnili a obdivujeme se jim. Trochu závidíme. Závidíme zájem městského zastupitelstva o výchovu a vzdělání mládeže. Vyčítáme jim. Školu postavili za městskými hradbami. a tak dnes, byť úctyhodného věku, není zahrnuta do historického jádra města. Máme naši školu rádi a přejeme jí, aby dále sloužila svému účelu a zněla každý den dupotem, křikem a smíchem dětí.